Stručný nástin počátků lékařství obecně (starověk)
Počátky odborně vedeného zájmu a péče o zdraví lze v prostředí Evropy hledat u starověkých civilizací Řecka. Léčitelství tu bylo úzce propojeno s filozofií. Nelze nezmínit Asklépia, polomýtického, později zbožštělého léčitele (13. století př.n.l.), jehož nám dodnes připomíná jeden ze základních lékařských symbolů – hůl ovinutá hadem. Za reálného zakladatele lékařské vědy je pokládán Hippokratés (460 př.n.l. – 370? př.n.l.). Založil vlastní lékařskou školu, v níž razil mimo jiné názor, že na celkový stav člověka i jeho nemoci má rozhodující vliv okolní prostředí a životospráva. Hippokratovská medicína byla důsledně celostním oborem. Mezi trvalé přínosy tohoto všestranného učence patří mimo jiné i lékařská etika, jejíž součástí je tzv. Hippokratova přísaha, a idea lékařského tajemství, jak je známe i dnes.
V průběhu 1. století n.l. se lékařství začíná latinizovat, objevují se nové myšlenky a podněty, někdy i pozoruhodně přesné. Příkladem je Terentius Reatinus (nebyl profesně lékařem!) a jeho dílo De re rustica: „Tam, kde se nacházejí bažinatá místa, se množí malinkatí živočichové, kteří jsou tak malí, že je oko nerozezná, ale pronikají do těl s dechem nosem nebo ústy a vyvolávají vážná onemocnění“. Nejslavnějším lékařem starověku byl bezpochyby Galénos (Galén, 129 – 216?), původem Řek, praktický lékař na dvoře čtyř římských císařů počínaje Markem Aureliem. Jeho epochální dílo ovlivnilo vývoj medicíny a bylo autoritou po dalších 1500 let.
Lékařství v éře středověku
Velké antické civilizace zmizely v propadlišti dějin a fragmentovanou Evropu ovládlo křesťanství. Na jedné straně naprostá většina běžné populace považovala v souladu s učením církve nemoc za zásah Boha, ať již trest za spáchané hříchy, životní zkoušku či příležitost pro pokání umožňující hříchy odčinit a dosáhnout spásy, na straně druhé si byly církevní autority dobře vědomy potřebnosti medicíny. Podle sv. Benedikta je péče o nemocné tím, co stojí nad všemi ostatními povinnostmi. Vidí v ní akt milosrdenství, nadřazený asketickým zásadám. V ideálním plánu kláštera mají prostory určené k ošetřování nemocných řeholníků jednu z nejdůležitějších pozic.
Středověká společnost byla až nečekaně mobilní; nezanedbatelná část lidu byla neustále na cestách a z potřeby péče o poutníky, zejména pro ty nemajetné a nemocné, vznikají útulky. Později se u takového útulku prosadilo pojmenování hospitale (odvozeno z latinských pojmů hospes = host a hospitium = pohostinství), v češtině špitál. Péči o poutníky do Svaté země přebírají do péče rytířské duchovní řády
Přibližně v 11. století započal proces oddělování funkcí hospiců pro poutníky a špitálů určených k péči o osoby chudé, staré, nemocné nebo o opuštěné děti. I tehdy stejně jako dnes platilo, že nemoc je průvodním jevem chudoby nebo stáří. Středověké špitály se tak svým posláním blížily spíše dnešním léčebnám dlouhodobě nemocných, domovům seniorů nebo hospicům, než nemocnicím v moderním slova smyslu.
V roce 1163 na koncilu v Tours církev přenesla provádění všech chirurgických výkonů na osoby vnější, i bez oficiálního lékařského vzdělání – tj. na lazebníky, bradýře apod. Dochází tak k jisté degradaci a vydělení oboru chirurgie jako svého druhu manuálního řemesla; v roce 1268 je v Paříži založen první cech chirurgů (bratrstvo sv. Kosmy a Damiána). Bylo zapotřebí celých staletí a mnoha zápasů, aby chirurgové začali být opět považováni za „lékaře, kteří operují“.
Zhruba od 12. století nahrazuje první, klášterní etapu středověké medicíny etapa scholastická, během níž dochází k rozvoji univerzit a vzniku univerzitní medicíny. Například na proslulé lékařské fakultě v jihofrancouzském Montpellier jsou překládána díla neevropských mistrů v oboru lékařství (např. učenců z arabského světa známých pod latinizovanými jmény Rhazes, Avicenna, Abulcasis) a opisována díla antická. Typická vrcholně středověká univerzita, tzv. „studium generale“, mívala mezi čtyřmi fakultami i fakulta lékařskou. Bylo tomu tak i v Praze na Karlově univerzitě založené v roce 1348, přestože informace o prvním půlstoletí existence jsou jen velmi kusé.
Zdravotní a charitativní pomoc ve středověké a raně novověké Moravské Třebové
Město Moravská Třebová bylo v závěru 14. století, zhruba po 100 letech své existence už natolik etablované a prosperující, že jeho bohatí měšťané vedení křesťanským duchem a dobročinností založili na předměstí před Dolní bránou špitál sv. Lazara. Objekt podoby dvora, vystavěný v letech 1398-1408, sestával ze špitální budovy a kaple, zasvěcené sv. Františku z Assisi. Odkazy měšťanů i zemanských rodů Moravskotřebovska po nějakém čase významně rozmnožily špitální nadaci. O jejím rozsahu se dozvídáme z listiny vydané třebovským pánem Ladislavem z Boskovic 24. srpna 1507. Špitálu patřily celé vsi Dětřichov a Borušov, mlýn u Sušic, polnosti a les u Dětřichova směrem k Maletínu, louky podél severního obvodu opevnění města Moravské Třebové a také pozemky za jižním předměstím směrem k Boršovu. Špitál měl kolem 40 lůžek, v případě potřeby mohl být počet umístěných i více než dvojnásobný.
V průběhu staletí zažíval špitál, pečující o zchudlé a zestárlé měšťany, sirotky a v dobách epidemií i o nakažené nešťastníky, doby příznivé i zlé. Poté, co v roce 1541 město i předměstí poničil velký požár, byla špitální kaple přestavěna na kostel. Ten byl v roce 1765 dán do správy řádu piaristů, kteří o 12 let později změnili jeho zasvěcení ke cti sv. Josefa Kalasanského. Upadajícímu špitálu uštědřil konečnou ránu požár města v roce 1840. Po něm byl obnoven jen kostel v novogotické podobě, ostatní špitální budovy ustoupily nové domovní zástavbě. Do dnešní doby se nedochoval ani tento kostel; byl zbořen v roce 1977, neboť svou pozicí komplikoval silniční provoz na křižovatce dnešních ulic Olomoucké, Lanškrounské, Čs. armády a Komenského.
Jaké bylo personální zastoupení lékařských profesí v Moravské Třebové, o tom se dovídáme jen z nahodilých zmínek. Osobními lékaři zámožného magnáta Ladislava Velena ze Žerotína byli doktor Renzier, původem Francouz, a (od roku 1618) Ital Marcus Eugenius Bonacina, daleko proslulejší jako alchymista. O sto let později, za hrozného moru v roce 1715, působil ve městě nastálo pouze chirurg Andreas Hubatschka. Krajskými úřady byl do epidemií stiženého města vyslán lékař David Boulle, proti jehož praktikám a razantním nařízením chirurg Hubatschka intrikoval a dosáhl dokonce Boulleho zatčení a uvěznění. Do města museli být vysláni náhradníci – doktor Peter Quirinus a chirurg Schubert – kteří si v emočně vypjatém prostředí již počínali obezřetněji.
V roce 1678 do města přišli první řeholníci františkánského řádu, kteří od roku 1680 budovali před Horní branou svůj nový konvent s kostelem sv. Josefa a rozsáhlým klášterem (v konečné podobě dokončeným až roku 1745). Za zmíněného moru roku 1715 řádoví bratři pomáhali ve městě především duchovní službou, ale nezříkali se ani činnosti ošetřovatelské. I oni proto měli ve svých řadách oběti. Klášter také sloužil jako nucený lazaret za válek. Při vpádu Prusů v roce 1758 byl refektář obsazen čtyřiceti vojenskými chirurgy, v mnišských celách bylo ubytováno 12 štábních lékařů a celé přízemí bylo obloženo nemocnými. Po bitvě u Lipska v roce 1813 sloužil klášter opět jako lazaret pro raněné a nemocné vojáky, převážně francouzské. V roce 1866, při dalším tažení Prusů, museli řeholníci dokonce konvent uvolnit úplně; ten pak po jistou dobu sloužil především jako místo pro nemocné cholerou a tyfem.
Právě i neblahé zkušenosti s cholerou 1866 vedly rakousko-uherské mocnářství na konci dubna 1870 k vydání zákona 68/1870 o organizaci veřejné služby zdravotní, na svou dobu velmi pokrokového.
